Potápění do Tajemství dolu Felicitas a lomu Rhisnes

STEFAN PANIS se rád ponoří do dolů a potápí dvě stará díla na kontinentu – německou jámu, která kdysi těžila břidlici, a jednu v Belgii, ze které se těžil černý mramor.

MINULÝ ROK JSEM DOSTAL TIP o možném novém potápěčském břidlicovém dole v Německu. Kontaktoval jsem majitele Wolfganga Rohra, ze kterého se vyklubal velmi pohodový chlapík, ale bohužel zatím nebylo možné důl komerčně provozovat pro potápěče. Německé předpisy jsou velmi přísné.

První pokus: Výzvy a technické problémy

V červnu mi Wolfgang řekl, že důl bude v provozu od následujícího měsíce. Měl jsem na cestách další výpravy a teprve v září jsem měl konečně volný víkend.

Přečtěte si také: Vrak lodi stříbrný, mosazný – dokonce i Ford Model T!

S kamarády Robinem Verbruggenem, Cedricem Ryonem a Stevenem a Rafem Haenebalckem jsem se vydal do Schmallenbergu, 44 mil jihovýchodně od Dortmundu.

Důl byl docela zaneprázdněn, s asi 10 dalšími potápěči seřazenými, aby si užili jeho krásu. Jelikož jsme chtěli natáčet a fotit, byli jsme prvním týmem, který vstoupil do vody.

Hlavní šachta poměrně strmě klesá do úrovně 30 m, kde se vedení rozděluje. Viditelnost v hlavní šachtě byla opravdu špatná, protože v předchozích dnech došlo k nějakému potápění a nezdálo se, že by se bahno rychle usadilo. Museli jsme se cítit podél vodicí linie.

Na začátku ponoru jsem si všiml malé netěsnosti drysuit zip – není to dobré znamení, ale rozhodl jsem se pokračovat.

Když se blížil rozchod, Robin mi signalizoval, že má technické problémy, a tak jsme odjeli jako tým. Byl jsem promočený, a protože voda měla jen 9°C, musel jsem další průzkum odložit. Ale nehodlali jsme se tak snadno vzdát a zarezervovali jsme si návrat na konci října.

Úspěšný návrat a potápěčský zážitek

Suché obleky opraveny, v pátek jsme se rozhodli potápět. Vize by byla nejlepší a my bychom neměli stres z toho, že jsme první tým. Wolfgang nám dokonce udělil povolení přespat v dole, což by byl skvělý zážitek, který nám poskytl luxus času připravit vše potřebné. den před ponorem.

Wolfgang nám poskytl rozsáhlou instruktáž a podle toho jsme vytvořili plán ponoru. Po závěrečných kontrolách našich rebreatherů jsme se ponořili do hlavní šachty.

Tentokrát byla vis dobrá a těšili jsme se na velkolepý ponor. Dorazili jsme na rozštěp v hloubce 26m a dle domluvy odbočili doleva.

Důl zde vypadal velmi industriálně, s mnoha zavěšenými trubkami a kabely od čerpadel, které by kdysi zabránily jeho zatopení. Proplavali jsme kolem výklenku s malou kaplí, která byla vytvořena jako příslib ochrany pro horníky.

Brzy se ze tmy velkolepě tyčily velké opuštěné stroje.

Bagr a velký nákladní vůz byly ve výborném stavu uchování. Dali jsme si na čas, abychom je prohlíželi a fotili z různých úhlů, protože břidlice pohlcovala hodně světla a ztěžovala pořízení dobrých záběrů.

Došli jsme k boční šachtě, vchod krásně vyrobený z břidlice. Na zemi ležel velký pilový list a viděli jsme mnoho dalších. Při pozdějších ponorech jsme také zjistili, že bylo možné obejít boční šachtu a našli jsme oblast obsahující spoustu pivních lahví, pravděpodobně jedinou formu rekreace tam dole.

Vstoupili jsme do šachty, která byla podepřena kovovými nosníky a deskami. Jak jsme postupovali, sněžila rez, a když jsme se vynořili z tunelu, byla to velká místnost. Teprve teď jsme docenili, jak velký tento důl byl.

Robin dosáhl bod obratu na základě jeho spotřeby vzduchu, a tak jsme se vydali zpět. Strávili jsme trochu více času kolem strojů, než jsme se vydali do hlavní šachty pro dekoraci.

Historie a pozadí břidlicového dolu Felicitas

Mezitím dorazil Wolfgangův přítel Gunther Dudda, velmi zkušený jeskynní a důlní potápěč. Stále byl zaneprázdněn průzkumem a dokumentováním dolu a u oběda nám vyprávěl o jeho historii. Dozvěděli jsme se, že náš ponor byl v „nové“ části dolu, která byla v provozu do roku 1994.

Stroje byly postaveny v dole a zaměstnanci se neobtěžovali je demontovat, když se práce zastavily. V této části dolu byla břidlice těžena obrovskou strojní pilou, což vysvětlovalo rovné stěny.

„Stará“ část vpravo byla místem, kde práce začaly kolem roku 1886. Tam byla břidlice rozsekána pomocí výbušnin a Gunther nám řekl, že důl vypadá úplně jinak. On a další průzkumníci už udělali spoustu práce na zmapování dolu a dokonce vytvořil 3D model toho, co bylo dosud prozkoumáno.

Hrdě nám ukázal mapu, jak má být! Důl je 720 m dlouhý na východ-západ a 200 m na sever-jih, přičemž první patro je hluboké asi 30 m, druhé 52 m.

Stavělo se ručně v obou patrech pomocí pneumatických vrtaček a dynamitu a na stropy se používala především břidlice. Hlubší úroveň byla vykopána v roce 1949.

Od roku 1950 se břidlice začala prodávat školám ve 32 zemích pro děti, které se učí psát. V roce 1958 byla výroba na vrcholu, s 65 zaměstnanci a velkou poptávkou ve stavebnictví po břidlicových stěnách kuchyní a koupelen. Mlýn mletý zbytky pro použití jako protiskluzová přísada do střešních krytin.

Práce v dole však zůstala nebezpečným úkolem. „Svatá Barbora“ je patronkou horníků po celém světě a každé ráno byly do kapličky, kterou jsme viděli, přinášeny čerstvé květiny a na jejich ochranu se tam zapalovala svíčka. To nestačilo na záchranu horníka, který zemřel v roce 1979 poté, co se na něj zřítil velký blok.

Průzkum „staré“ části dolu

Odpoledne jsme se rozhodli odbočit doprava pro náš druhý ponor. Viditelnost v hlavní šachtě byla stále dobrá a na předělu Robin umístil čárový ukazatel a plavali jsme do pravé šachty.

Útvary zde vypadaly drsněji, jak řekl Gunther, a stěny byly vytvořeny z břidlice.

Robin plaval na vyšší úrovni, kde hromada potrubí kdysi zajišťovala ventilaci a nyní poskytovala pěkné téma pro obrázky. Drenážní trubky byly stále zavěšeny jako připravené k použití.

Udělali jsme skok do malé boční chodby, která se ukázala jako slepá ulička, a vrátili jsme se do hlavní chodby.

Robin ukázal na obrovské kovové dveře. Když jsme přišli blíž, mohli jsme si přečíst nápis – našli jsme místnost s výbušninami. Musel jsem udělat 50 snímků těch dveří, protože jsem je chtěl opravdu dobře vyfotit. Otočili jsme se zpět a plánovali jsme pořídit lepší záběry z dosahu.

Vedle něj jsme našli průchod s madlem. Kování bylo zaneřáděné a zformovalo se do něčeho, co vypadalo jako stalagmity. Čas letěl a my jsme museli náš ponor ukončit.

Lom Rhisnes: Skrytý drahokam

LOM RHISNES JE DOST MĚKÝ, v rozmezí 6-10 mv závislosti na kolísání vodní hladiny a má tři vchody do svého důlního díla.

Rhisnes leží asi 40 mil jihovýchodně od Bruselu. Toto místo je mezi belgickou komunitou jeskynních potápěčů dlouho známé, ale po dlouhou dobu se tam potápění provádělo tajně.

Nový začátek pro lom Rhisnes

Pak jsme slyšeli zvěsti, že důl má být uzavřen. Naštěstí pro nás se však ukázalo, že jej koupil IANTD instruktor, Jacques Carême, se záměrem přeměnit jej v oficiální potápěčské a vzdělávací centrum.

Podle majitele se v Rhisnes těžil vápenec už před 200 lety, dokud nenašli žílu černého mramoru a přešli na těžbu.

V roce 1976 však došlo na nedaleké silnici N904 k sesuvu půdy a těžba mramoru se zpomalila a nakonec zastavila.

Potápění do dolu Rhisnes

V říjnu byl slunečný den. Domluvil jsem se se svým kamarádem Stevenem Haenebalckem na potápění dolu.

Počasí bylo na tu roční dobu fantastické, a když jsme dorazili, další auta čekala u brány. Byl to holandský potápěčský tým a seznámili jsme se s nimi.

Pak dorazil Jacques a svezli jsme auto dolů do lomu, pěkně a snadno.

Jacques měl plné ruce práce s vykládáním lahví na terasu. Právě dorazil kompresor, aby bylo možné v budoucnu zajistit plnění vzduchem na místě. Byl tam dokonce i krb, připravený k zahřátí po našich studených zimních ponorech!

Prostudovali jsme Jacquesův plán dolu a vytvořili náš plán ponoru. Pak jsme se oblékli a byli první tým, který vstoupil do vody. Viditelnost byla nízká. Plavali jsme na hladině k bóji, od které by vedla vodítko ke vchodu do dolu.

Proplavali jsme velkým vchodem, ale nemohli jsme uvolnit šňůru, protože viditelnost byla tak špatná. Pak se o nějakých 20m dále vyjasnilo, což nám poskytlo alespoň 10m výhledu. Skvělý!

Začali jsme průzkum a procházeli jsme kolem vyřezávaných mramorových stěn. Steven ukázal na lopatu, pěkné fotografie příležitost.

Tunel se dělil v místě, kde k držení vodicí linky sloužily držáky elektrických kabelů. Steven umístil šipku, aby označil cestu ven, a vydali jsme se hlouběji do systému.

Dosáhli jsme hloubky 35 m, i když při vysoké hladině může být hloubka až 40 m. Když jsme uzavřeli smyčku, viděli jsme a vyfotografovali staré rezavé vědro.

Tu a tam jsem viděl vysoké body ve zdi, kde byly vytesány výklenky dost velké na to, aby se do nich dalo plavat.

Osvětlili jsme prostor s otrockým bleskem a vířením bahna tomu dodalo tajemnou atmosféru. Znovu jsme došli k rozštěpu a rozhodli jsme se, že tentokrát půjdeme jinou cestou, která nakonec vedla k jinému vchodu. Masivní řetěz visící ze stropu by kdysi sloužil k manévrování s velkými bloky mramoru.

Objevy a důlní vozíky

Viděl jsem a video klip dolu Rhisnes a všiml jsem si, že na něm byly zobrazeny nějaké důlní vozíky, tak jsem se zeptal Jacquese, kde je najdeme.

Teď se zdálo, že jsme na cestě zpátky ven, a já jsem měl trochu špatnou náladu, protože se nám nepodařilo najít vozíky.

Steven naznačil, že chce prozkoumat další výklenek na vyšší úrovni.

Když jsme se přiblížili, viděl jsem, jak stoupá tenká vodicí linka, a uvědomil jsem si, že to musí být ta, o které mi Jacques řekl.

Nemohl jsem zadržet výkřik radosti ve své rebreather smyčce a slyšel jsem, jak se můj kámoš směje také. Na minové vozíky byl krásný pohled a v této oblasti s nízkým stropem jsme udělali několik záběrů.

Bylo tam další vodítko, vedoucí ke třetímu východu, a já si říkal, že tato úzká část systému by byla ideální pro výcvik s boční montáží.

Když jsme se vraceli ven, cítil jsem se velmi spokojen s naším ponorem, ale po hodině v 9°C mi začaly být opravdu studené ruce. Venkovní teploty byly 20°, takže jsem se neobtěžoval používat drysuit rukavice, což by mi poskytlo další pohodlí.

U výjezdu se viditelnost opět zhoršila, ale cítil jsem příjemné teplo lomu, díky kterému byla naše dekomprese příjemná a snadná.

Úvahy a plány do budoucna

Vynořili jsme se do ostrého sluníčka – bylo 14. října a teplota 26°C, neuvěřitelné!

Jacques udělal grilované sendviče a my jsme si užívali naše jídlo a pití na terase, diskutovali o našem ponoru a zároveň si užívali skvělý výhled na lom.