Průzkum Izvor Licanke

V ROCE 2015 JSEM SE PŘIPOJIL skupina potápěčů z projektu Morpheus, aby prozkoumala některé jeskyně na jihovýchodě Rijeky v Chorvatsku. Jedna z nich, nazvaná Izvor Licanke, byla uměle vytvořená obnova používaná jako čerpací stanice pitné vody pro místní město Fuzine.

Jeskyně byla prozkoumána pouze jednou, plodným francouzským jeskynním průzkumníkem Frankem Vasseurem. Asi před 19 lety se ponořil do první zatopené části neboli jímky a po asi 350 metrech plavání a lezení narazil na druhou, zcela neprozkoumanou jímku.

Za špatné viditelnosti dosáhl pozoruhodného pokroku a dosáhl hloubky 36 metrů, ale kvůli problémům s politickým přístupem se nemohl vrátit. Ani nikdo jiný tam nebyl.

Vstup do jakékoli jeskyně v Chorvatsku vyžaduje vládní povolení, které je obzvláště obtížné získat, pokud jde o potápění v městské zásobárně pití!
Projekt Morpheus však získal povolení potřebná k potápění Licanke, a tak jsme se o několik měsíců později s mou druhou polovinou Richardem Walkerem vydali zpět, abychom našli druhou jímku, a s Frankovým souhlasem jsme se pokusili prodloužit linku.

První výlet nevyšel podle plánu. Rich a já jsme se pokusili sami nést 12litrové lahve s boční montáží a deko plyny, a když jsme dosáhli krátkého stoupání na laně, strávili jsme několik hodin pobíháním ve vysoké balvanové komoře bez známek jímky.

Kontaktovali jsme Franka Vasseura, abychom zjistili, kde jsme udělali chybu, a připravili se na další cestu.

Bylo to následujícího června, než jsme se s Richardem mohli vrátit do Licanke – tentokrát s pomocí Ricka Van Dijka, který se chtěl zapojit.
Na projekt jsme si vyhradili tři dny: první den na nošení, druhý den na potápění a třetí den na vynesení vybavení.

První překážkou uvnitř jeskyně bylo několik hlubokých jezer. Přeplavat je s několika těžkými lahvemi nebyl dobrý nápad, tak jsem přišel s nápadem použít záchranný člun Halcyon.

Připevnili jsme ho na skútr, naskládali ho na válce a odtáhli přes jezera.

Pak jsme měli monotónní úkol jednoduše přenést lahve v speleologických pytlích do druhé jímky, což zahrnovalo krátké šplhání po laně a vytahování velkých kluzkých balvanů, které se pohybovaly a o něco více proudící se zubatými okraji.

Rich a já jsme se potápěli s trimixem a dekompresními lahvemi umístěnými na boku. Viditelnost byla 6m. Sledovali jsme Frankovu linii dolů šachtou do 21 metrů a přes některé postupně zvlněné písečné svahy. Jeskyně byla prostorná, 10 m široká a 8 m vysoká.

Došel jsem k Frankovu konečnému rozuzlení, což bylo přesně tam, kde řekl, že to bude, a začal jsem pokládat čáru. Ve vzdálenosti – a také v hloubce – 42 m jsme narazili na naše zásoby plynu. Rich provedl průzkum a jeskyně byla otevřená dokořán, takže jsme slíbili, že se příští rok vrátíme.

KOLUJTE DO BŘEZNA 2017, a hledali jsme někoho, kdo dokáže projekt kvalitně nafotit a také natočit video za náš nápad na krátký film.

Rich, Rick a já nejsme špatní fotografové, ale náš pokus o zdokumentování projektu v roce 2016 selhal. Jednoduše řečeno, nemohli jsme nést sadu, zorganizovat výlet, potápět se v jímkách a prozkoumávat jeskyni, zatímco jsme to natáčeli na video. Potřebovali jsme někoho jiného, ​​kdo by se té práce ujal.

"A co Mark Burkey?" zeptal se Rich. Mark si rychle vydobyl jméno jako oceňovaný (suchý) fotograf jeskyní.

"Ne, neumí se potápět," odpověděl jsem a přál jsem si, aby mohl. První jímka byla jen 40 m dlouhá a 6 m hluboká, ale i tak to nebylo něco, co by se dalo dělat se zadrženým dechem.

"No, máš tři měsíce na to, abys ho to naučil," řekl Rich. Váhal jsem, protože jsme spolu spadli jen jednou a Mark se bude muset nejen naučit potápět, ale také potápět.

Byl to náročný úkol a já jsem ten nápad zavrhl, ale snažil jsem se myslet na někoho jiného. Po chvíli přemýšlení mě napadlo: „Nacpat do toho, on umí jen říct ne“ a zavolal jsem mu.
Mark byl v předchozím roce na mé přednášce o chorvatských jeskyních na jeskynní konferenci Hidden Earth a zdálo se, že je projektem nadšený. Netrvalo dlouho a zavolal mi zpět a řekl, že už je skoro dál.

"Ach... ehm... je tu ještě jedna věc," řekl jsem. "Do června se musíte naučit potápět v jeskyni!"

Z telefonu se ozval srdečný smích a po něm jednoznačné „OK!“

Mark byl přímo v bazénu v mém místním klubu a pustil se do intenzivních tří měsíců výcvik.

Brzy sledoval jeskynní linii se zavázanýma očima, prováděl prohledávání ztracených linií, vrtání S, vrtání nouzových ventilů, odstraňování masky, selhání plynu, učil se více jemnosti kopání ploutví – zdálo se, že na tak krátkou jímku je to přehnané, ale nemohli jsme si dovolit mít na expedici někoho, kdo by představoval riziko.

Musel projít jímkou ​​minimálně osmkrát a v případě nouze potřeboval být v bezpečí. Mark to všechno vzal po svém a netrvalo dlouho a začal vypadat jako jeskynní potápěč.

Rick Van Dijk se znovu vrátil do Chorvatska, aby pomohl, a pozvali jsme s sebou moji bývalou stážistku skupiny jeskynního potápění Ashleyho Hiscocka. Robbie Varesko z ponoru Krnica bude naším chorvatským fixátorem a tým byl kompletní.

Nabrali jsme benzín, jeli dvě hodiny na sever do Fuzine a usadili se v naší gite.

PŘÍŠTÍ RÁNO znamenalo Markův první jeskynní ponor. Doprovázeli ho Rich a já a neměl vůbec žádné potíže.

Vynořil se na vzdálené straně jímky 1 a usmíval se od ucha k uchu. Roztřídili jsme sadu fotoaparátu, zatímco suché zkumavky a průzkumné lahve procházely jímkou ​​s Richem, Rickem a Ashem.

Druhý den a my jsme jeli podle plánu.

Všechny láhve, postroje a olovo dorazily na konec stoupání.

Mark ovládal fotoaparát a střílel video pro náš krátký film, zatímco se Ash krátce ponořil, aby zkontroloval viditelnost a stav staré linky a upustil naše dekompresní láhve na správné místo.

Na rozsvícení hlavního průchodu bylo potřeba osm blesků. Výsledky byly ohromující!

Třetí den nastalo ráno a přes místní obchod jsme zamířili do jeskyně, abychom nakoupili nějaké zásoby. Podzemní jídlo dostávalo stížnosti, a tak se Ash a Rick, vzhledem k tomu, že jsme toho dne měli jen velmi málo co nosit, rozhodli, že uvaří párky v rohlíku.

Odvážili jsme se k řezníkům a Rick hledal pár klobás, zatímco Ash si všiml pravděpodobně vypadající housky v rohlíku.

Rich a já jsme se oblékli do suchých obleků a byl to opatrný jeskyňářský výlet do jímky 2, ze všech sil jsme se snažili neuklouznout a neroztrhnout je.

Probrali jsme náš plán ponoru. Jednoduše jsme nevěděli, do jaké hloubky tato jeskyně půjde nebo kam půjde dál, a tak jsme zvolili maximální hloubku 60 m a celkovou dobu chodu asi 40 minut ode dna šachty.

To nám dalo 10 minut na to, abychom se dostali na konec loňské řady a dalších 10 v jakékoli hloubce na položení dalších.

Znovu jsem vedl linku (no, je to koneckonců můj projekt!) a Rich za mnou zapisoval průzkum.

Tenkou linii, položenou v roce 1998, od té doby zimní povodně každý rok pořádně poničily a šachta poblíž začátku jímky mě znepokojovala. Bláto na převislé stěně snižuje viditelnost na nulu a ve spojení s křehkou čárou by se mohlo zachytit o naše vícenásobné láhve.

Přerušení řádku by byla noční můra a dost nebezpečné.

Pustili jsme se do jímky a netrvalo dlouho a dorazili jsme na konec Frankovy řady a na začátek té naší z roku 2016.

Odepnul jsem naviják a snažil se zůstat uvolněný. Jít do neznámých jeskyní je vzrušující a chce to zkušenosti, abyste se udrželi v pohodě. Pomalé je plynulé a plynulé je rychlé, pomyslel jsem si.

Zavázal jsem naviják a naznačil Richovi, když vytáhl své průzkumné náčiní. Byli jsme pryč!

JESKYNĚ, K MÉ ÚLEPĚ, ve skutečnosti neklesl o moc hlouběji, i když jsme v jedné fázi dosáhli 50 m. Zvlněné písečné duny v podlaze byly zvlněné a krásné a vzdálená zeď byla asi 10 metrů daleko. I když jsem chtěl navléknout šňůru co nejrychleji, pravidelné vázání by usnadnilo řešení budoucích problémů, takže jsem je poslušně dával každých 15 metrů.

Moje měřidla začala hrozit, že mě otočí. Blížil jsem se ke svým plynovým rezervám a jeskyně stále běžela.

Ve 43m jsem se setkal s pozvolným svahem nahoru, našel vhodnou skálu a omotal kolem ní šňůru, uřízl ji a Rich a
Oba jsem se ponořil.

Uvolnění tlaku, když jsme se otočili, bylo okamžité. Samozřejmě jsme nebyli z lesa. Horské výstupy se nepočítají, pokud zemřete na zpáteční cestě. Za zhoršené viditelnosti jsme provedli spínače plynu a vyrazili šachtou nahoru.

Rich byl nyní těsně za mnou; vše vypadalo, že jde dobře. Jak se šachta stala nepohodlnější, přešli jsme na jeden soubor. Jen jsem si říkal, že to nevypadalo tak špatně jako minule, když se stalo nemyslitelné.

"A sakra!" Několikrát jsem si to zopakoval v hlavě a také nahlas pro sebe regulátor. "Jen zachovej klid, hlavu - máš spoustu benzínu, abys ho šel hledat, a on má taky dost."

Navzdory všem výcvik a spousta "sakra!" Chvíle po mnoho let při jeskynním potápění v méně než žádoucích podmínkách v britských jeskyních vás nic zcela nepřipraví na okamžik, kdy je váš přítel v akutním nebezpečí. Právě jsem ztratil Rich Walker.

Přerušený konec vlasce za mnou zamával a já na něj zděšeně zíral.

Toho jsme se báli. Devatenáctiletá křehká průzkumná linka v mírně svislé šachtě, nulová viditelnost z našich exhalačních bublin a kytice prošlých osmdesátek, a měli jsme to – nouze.

Posbíral jsem volnou šňůru, abych zabránil tvoření dalšího nebezpečí, a omotal jsem ji kolem uzlíku kamene na šikmé stěně. Třásl jsem se strachem i zimou, odepnul jsem svůj průzkumný kotouč a zíral do mlhy v naději, že uvidím jeho světlo. Nebylo nic než ticho a záře z mé pochodně.

VÁZAL JSEM V NÁVIJKU a vyrazil tam, odkud jsem přišel. Bohatý, nepochybně si myslel, že se ho pokouším zavraždit, klidně nasadil svůj hledací naviják a zamířil nahoru po převislé stěně.

Sotva jsem vyrazil šachtou, narazili jsme na sebe. Uvázali jsme navijáky a vydali se k další dekompresní zastávce, třásli jsme se v 7° vodě na konci 97minutového ponoru.

Právě jsme objevili krásnou, panenskou jeskynní chodbu, ale po dobu pěti velmi znepokojivých minut se zdálo, že to sotva stojí za to.
Když se Mark vynořil, byl připraven se svým fotoaparátem. Rick se přebrodil do žumpy, aby mi pomohl s mým vybavením, a já se nekontrolovatelně třásl. Opravdu jsme potřebovali ty hotdogy!

Vyšplhali jsme po malé hromádce balvanů do provizorní kuchyně, kde nás čekala velmi ostýchavá Ashley, která ve vařící vodě šťourala párky. "Chleba spadl do vody," zalhal.

"Chceš říct, že není chleba?" kvílela jsem.

Jako dva nezbední školáci se Rick a Ash začali chichotat. Mark se schoval.

"No, na druhou stranu, byly pokryty cukrem!" Ash si místo rohlíků v rohlíku koupil chorvatskou obdobu ledových buchet a my jsme se cítili trochu samoliběji.

Rich a já jsme si opařili prsty, když jsme vylovili párky v rohlíku z vařící vody, a během několika minut jsme je snědli.

Ash zaútočil na Richovy mokré poznámky a chtěl vědět, kolik jsme položili šňůry. Nevěděli jsme a bylo nám to jedno. Minulý rok jsme při našem prvním ponoru v jímce 42 položili pouze 42 m v hloubce 2 m. Ve Francii jsme při našem posledním ponoru ve Fourmi Perdreau položili 42 m. V roce 42 jsem položil 2012 m v Garrelu.

"Nikdy neuhodneš co!" zavolal Ash.

"Ne!" Řekl jsem. "Neříkejte mi, že je to 42 m!"

Ash se zasmál: „Nééé – položil jsi 99!

Tým se letos plánuje vrátit a já jsem si musel koupit rebreather. Jsme nadšení z vyhlídek této jeskyně a nemůžeme se dočkat, až uvidíme, co bude za dalším rohem!

Děkujeme potápěčskému centru Krnica, Apeks a Halcyon.