S TOLIK ČASEM Když jsme trávili v našich domovech, stalo se módou ptát se sami sebe: co jsem se naučil během uzamčení?
Moje odpověď by byla: šokující málo. I když jsem poznal působivý rozsah mého sebeklamu. Všechny ty otravné drobné úkoly, o kterých jsem si řekl, že je zvládnu „kdybych měl dost času“, stále čekají na své dokončení. Například:
Řádně vyčistit ten šmejd ze dna mé potápěčské bedny, než jen stříkat kolem ní trochu sladké vody. Pak najít domov (nebo uložit) O-kroužky, D-kroužky a různé mikro-widgety, které vytvořily malou komunitu v rozích bedny.
Je mnohem snazší je všechny schovat do náhradního sáčku nebo je schovat v náhodné části zásuvky na příbory v kuchyni.
Lepení té riskantní, opotřebované části nad mojí botou drysuit. Znáte tu oblast, kterou mám na mysli – je to místo, kde se bota setkává s látkou na zadní straně kotníku. To by s trochou pozornosti určitě mohlo stačit…
Ale nejdřív bych potřeboval najít tu napůl vymáčknutou tuhnoucí tubu s neoprenovým lepidlem. Musel jsem to schovat někam, kde to nebylo zřejmé. Není v zásuvce na příbory.
Jak se prohrabávám dále, zjišťuji, že můj ponorpočítače vypadají, jako by potřebovali vyměnit baterii. Super otravné pro oba najednou. Proč se to vždy děje?
Řemínek na mé prastaré (třetí) rezervě se úplně rozpadl. Bez opravy je to jen nesmyslná hrouda.
Seznam „úkolů“ se táhne dál a dál. Rád bych tvrdil, že moje motivace to řešit se vypařila přímo úměrně s možností jít se potápět. Ale je to klam.
V mysli se vynoří představa kamarádky, která sedí na palubě po ponoru a míchá si cukr do čaje koncem hřebene. "Jednou coura, navždy coura!" zvesela oznámila všem přítomným.
Čestný a nestydatý – vždy nejlepší politika.
DIVER březen 2021
DALŠÍ ODHALENÍ UZAMKNUTÍ: Ráno jsem si stoupl pod sprchu a ztlumil teplotu. Zní to masochisticky, ale je to nejbližší věc, kterou se mohu dostat k tomu „whoah-oh-oh!“ pocit nárazu do vody při seskoku z lodi.
Ty úžasné fotky fantastických mořských tvorů pořízené zatracenými fotografy a zveřejněné na Facebooku? Uvědomil jsem si, že tohle jsou moje uzavírací porno. Videa potápěčů, kteří se setkávají s velrybami, delfíny, tuleni. Žraloci. Blennies. Téměř vše, co je pod vodou. Naučil jsem se, že hodiny mohou plynout a já na to budu stále zírat ve smyčce jako idiot.
Chybí mi vůně moře. Být udeřen do obličeje velkou hroudou spreje, když žebro přeskakuje přes vlny. Na konci dne si z vlasů opláchnu slanou vodu.
Naučil jsem se, že nejblíže k tomuto zážitku je sledování Cornwall: Tento rybářský život na BBC 2.
Přitiskl jsem obličej k televizi a snažil se vzpomenout si na výrazný kyselý zápach hrnců a sítí v přístavech. Obdivuji ukázku robustní odolnosti.
A naučil jsem se, že až se příště potápím, určitě skončím se studenou žmolkující loužičkou v pravé botě své drysuit. Nikdo kromě mě za to nemůže. Absolutně po tom toužím.
