JESKYNĚNÍ POTÁPĚČ
Potápění na místě, kde se předtím potápělo jen málo lidí, je snem každého potápěče. Pro VIC VERLINDENA je takovým místem jeskyně Viroit – a Albánie připravovaná potápěčská atrakce
Jeskyně Viroit byla na mém seznamu přání speciálních potápěčských lokalit po dlouhou dobu, i když jejich výzkum byl náročný. Informace o potápění v Albánii jsou omezené on-linea nenašel jsem vůbec nic o jeskynním potápění. Pro evropskou zemi byly potápěčské lokality černou dírou na mapě.
O Viroitovi jsem věděl jen ze shlédnutí krátkého filmu polského potápěče a jeho týmu. To odhalilo, že voda je křišťálově čistá a podmořská krajina je velkolepá.
Rozhodl jsem se tedy využít šance a shromáždil tým tří potápěčů, aby prozkoumali tyto jeskyně.
Věděli jsme, že v oblasti nejsou žádné potápěčské obchody, a tak jsme se rozhodli vzít veškeré naše potápěčské a kamerové vybavení do velké panelové dodávky. Karl van der Auwera a já bychom se potápěli s rebreathery a Tom van Herp by šel na otevřený okruh. Náš plán byl ujet vzdálenost 1500 mil z Belgie za dva dny.
Po více než 18 hodinách jsme zastavili v Chorvatsku a do cíle zbývalo dalších 500 mil. Silnice už ale nebyly tak dobré a těch 500 mil trvalo dalších 15 hodin.
Bylo pozdě, když jsme dorazili do našeho předem rezervovaného hotelu v Gjirokasteru. Majitelé se ukázali být velmi nápomocní a vstřícní.
Vstali jsme brzy, abychom prozkoumali místo ponoru.
Jediné, co jsem od polského potápěče získal, byly nějaké informace o tom, kudy vstoupit do velkého jezera, ale rychle se ukázalo, že už nemůžeme dojet autem až k vstupnímu bodu, který popsal. Silnici blokovala závora s visacím zámkem.
To by znamenalo 200m trek ke vstupnímu bodu, což by znamenalo pekelnou práci tam dostat všechno filmové vybavení. Naštěstí se po několika horlivých jednáních podařilo přesvědčit místního správce, aby nám závoru otevřel.
Připravili jsme se na první ponor. Boky a okraje jezera byly silně zarostlé vodní vegetací, ale našli jsme volné místo.
Šel jsem první, a jakmile jsem se vyhnul rostlinám, poprvé jsem viděl svažující se břehy.
Viditelnost byla velkolepá, nejméně 40 m, protože sluneční paprsky pronikaly hladkým povrchem až ke 30 m dnu jezera. Začal jsem natáčet, když jsem čekal na své kamarády a pak jsme sestoupili společně.
Vchod do jeskyně byl v hloubce 30 m, ale brzy se ukázalo, že vynořující se proud vody by byl příliš silný na to, abychom vstoupili bez šňůry.
Prozatím jsme se rozhodli pokračovat v našem prvním ponoru mimo jeskyni a díky jasnosti, vegetaci a skalním útvarům to byl fantastický zážitek.
Po prvním ponoru jsme se rozhodli, že Karl položí šňůru, která nám umožní vtáhnout se dovnitř s našimi kamerami. V případě problémů bych počkal u vchodu.
Ukázalo se, že proud trochu klesl do jeskyně, takže Karl byl brzy schopen zajistit lano k velkému balvanu za tímto bodem.
Stále mi připadalo jako fuška plavat proti proudu s mojí velkou kamerou, ale pohled na krásné skalní útvary mi to určitě vynahradil.
Prošli jsme dlouhou cestu dlouhou chodbou, abychom se dostali do větší komory. Odtud se chodba strmě klesala, kolmý sestup ve velmi čisté vodě. Barvy skály se pohybovaly od tmavě hnědé po světle žlutou.
S našimi silnými světly jsme byli schopni osvětlit velké části jeskyně, abychom vytvořili velkolepé video obrazy.
Naše maximální hloubka byla 60 m – v okolí není žádná zařízení, pokud by došlo k dekompresnímu incidentu, a my jsme chtěli zůstat na bezpečné straně. S Tomem na otevřeném okruhu jsme také omezili naše časy na dně.
Během následujících ponorů jsme prozkoumali několik postranních chodeb z hluboké šachty a část hlavní šachty, která se otočila nahoru a obsahovala vzduchovou bublinu, ale na prozkoumání všech možností bylo příliš málo času.
Proud, který byl v jeskyni, nebyl vůbec silný, což nám umožňovalo snadno proplouvat, a my jsme získali zřetelný dojem, že během dnů, kdy jsme tam byli, jeho síla dále klesala, a přitom zůstal dostatečný k optimalizaci viditelnosti.
Ale pokaždé, když jsme vstoupili do vody, museli jsme dávat pozor, abychom se příliš nedotkli vegetace, jinak by byl efekt patrný na fotografiích. Jeskyně Viroit je skutečným ateliérem pro podvodní fotografy.
Měli jsme štěstí s nadvodními podmínkami na místě, se spoustou slunečního svitu a téměř bez větru, když jsme tam byli. A všichni lidé, které jsme v souvislosti s naší výpravou potkali, se ukázali jako velmi nápomocní.
Po našich ponorech jsme byli dotazováni posádkami z různých albánských televizních stanic, které se zajímaly o naše potápěčské aktivity.
Navštívili jsme také některé památky a muzea, vše stojí za námahu. Po této průzkumné cestě věřím, že se Albánie v nadcházejících letech stane evropským potápěčským hotspotem.
