Černé špičky Aliwalu

PAMATUJI NA PRVNÍ potápěčský brífink. "Vždy si uvědomujte, kde jste," řekl průvodce a ledabyle dodal, "a pokud kousnou, nehýbejte se, jen počkejte, až pustí..."

To je duch! Pomyslel jsem si, nebyl jsem si jistý, zda se mám cítit úzkostně, nebo si prostě užít pocit očekávání nového zážitku.

Byla to moje první návštěva nejen Jižní Afriky, ale i kontinentu – skutečné Afriky se lvy, slony, hrochy a samozřejmě žraloky. Moje očekávání byla vysoká, na základě toho, co jsem četl a viděl on-line před odjezdem, přesto jsem vlastně úplně nevěděl, co od toho čekat

potápění s návnadou s černocípkami oceánskými (Carcharhinus limbatus). I přes důkladný průzkum jsem měl první ráno v břiše pořád velké motýly.

Místo bylo známé svými žraloky. Aliwal Shoal, na severovýchodním pobřeží Jihoafrické republiky, je skalnatý útes, který je domovem několika druhů, od rezidentní komunity černocípců po sezónní chrapláky (písečný tygr), tygry, kladivouny, býky, tmavé, hedvábné a vzácně k vidění přítomnost velkých bílých žraloků.

Pokud jde o velká zvířata, hejno neustále dává a v závislosti na ročním období může nabídnout pravidelná pozorování delfínů, velryb a obřích bramborových okounů, spolu s občasnými mobuly, žraloky kytarovými, želvami a hejny chňapalů.

Hodinu jízdy na jih od Durbanu v KwaZulu-Natal a tři míle od pobřeží je mělčina pojmenována po plavidle, které se zde málem potopilo v roce 1849. Hnízdí v chráněné mořské oblasti, založené v roce 2004 a rozprostírající se 11 mil podél pobřeží. .

Odkrytá hejna je často smetena proudy a vystavena prudkým vlnám. Jeho nejvyšší vrchol dosahuje 6 m pod povrchem a jeho skalnaté svahy se řítí do více než 30 m s maximální šířkou asi 400 m a jsou bohaté na korály a další mořský život.

Podle „našeptávače žraloků“ Waltera Bernardise z African Water Sports v Umkomaas měly kombinované účinky průmyslového rybolovu a širokého používání sítí a bubnových šňůr k ochraně pláží vážný dopad na počet žraloků v oblasti.

Populace, ať už jde o žraloky velrybí, velké bílé nebo tygry, v této části Jižní Afriky za posledních 10 let dramaticky klesly.

Aliwal Shoal bylo prvním místem, kde bylo v roce 2000 možné zapojit se do potápění se žraloky tygřími bez klecí se zavedením ponorů s návnadou od společnosti African Water Sports.

Během následujícího desetiletí bylo možné tyto žraloky vidět při každém ponoru s návnadou, typicky několik jedinců najednou. Umkomaas získal titul „Světové hlavní město žraloků tygřích“ ještě předtím, než se Tiger Beach na Bahamách stala známou.

V posledních letech jsou však pozorování stále vzácnější. Bubnové šňůry, představené v Kwazulu-Natal v roce 2007, a žraločí tenatové sítě jsou určeny k odchytu a zabíjení.

Drumlines jsou velké, ukotvené plováky, na kterých je zavěšen jeden háček s návnadou, zatímco tenatové sítě visí v hloubkách 10–14 m, aby se do nich zapletli žraloky. Oba jsou položeny asi 400 m od pobřeží.

Čtyři bubnové linky do každé sítě jsou přiděleny každé z 37 pláží v délce asi 200 mil od pobřeží. Pracují jak přímo, aby chytili cílené žraloky, nebo se ve většině případů menší žraloci zachytili nebo zapletli, mlátili ve snaze dostat se na svobodu a přitom přitahovali větší predátory – v případě tygrů většinou samice.

Každý rok je uloveno asi 1100 žraloků, včetně asi 65 tygrů, 20 bílých žraloků a řady žraloků Zambesi, tří hlavních cílových druhů. Vedlejší úlovek zahrnuje různé kytovce.

Byla přijata některá opatření ke snížení vedlejších úlovků a během běhu sardinek se zamezilo používání sítí, ale faktem zůstává, že existují méně škodlivé způsoby ochrany uživatelů vody – například informování, jak se zbytečně nevystavovat riziku.

OCEANIC BLACKTIP SHARKS jsou klasifikovány IUCN jako téměř ohrožené. V závislosti na rybolovu a tenatových sítích mají také velmi pomalý reprodukční cyklus, přičemž samice se páří a rodí pouze každý druhý rok.

Dosahují délky až 3 m, mají bronzově zbarvenou kůži a velmi světlý pruh na prsou. ploutve. Jejich ploutev- špičky jsou tmavší než u známějšího a menšího žraloka černocípého (Carcharhinus melanopterus).

Náš rychlý 8m gumový člun byl spuštěn u ústí řeky poskytující pohodlný přístup do moře. V boji s děsivými vlnami Indického oceánu jsme se asi za 20 minut dostali k mělčině Aliwal a byly připraveny hodit bubínek naplněný sardinkami přes palubu.

Toto bylo zavěšeno na 6 m, s druhým menším bubnem zavěšeným dále na lince ve 12 m, ve prospěch kteréhokoli z těch nepolapitelných tygřích žraloků, kteří by mohli procházet kolem. Skočili jsme do vody a našli pod námi tančit 15-20 žraloků, přitahovaných pachem, jak se bubny unášely spolu s proudem.

Poflakování se kolem návnadového bubnu v chladných (18-22°C) vodách byl pro nás dobře strávený čas, ne-li pro slabé povahy. Blacktips byli rozhodně zvídaví vůči potápěčům.

Nejsme na jejich jídelníčku a během téměř čtyř týdnů každodenního potápění bych nikdy nebyl svědkem nějakého agresivního chování vůči nám, ale nenechte se mýlit, jsou to divoká zvířata, která vyžadují neustálou ostražitost a povědomí o poloze.

Neostýchali se přiblížit, a přestože jejich zvědavost souvisela s tou vůní sardinek, udělali si čas, aby nás důkladně prozkoumali, i když jsme byli daleko od bubnu s návnadou.

Zpočátku byly zastrašující a při prvních ponorech jsem strávil hodně času pozorným sledováním, odkud přichází další, než abych si ten okamžik čistě užíval.

Avšak vzrušení z toho, že jsem mezi nimi a díval se jim do očí, bylo hmatatelné.

JAK DNY PLYNULY, stal jsem se sebevědomějším a naplno jsem se pustil do akce, oceňoval jsem jak pohyby žraloků, tak jejich rychlost, kdykoli byla návnada v jejich dohledu.

Nikdy neucukli, když byl v sázce kousek sardinky, ani když jsem byl s fotoaparátem uprostřed jejich občerstvení a snažil se synchronizovat jejich otevřená ústa s mými blesky.

Vzrušeně se blížili k bubnu s návnadou, kroužili a přecházeli ze všech stran rostoucím tempem, jak z něj byla návnada vymrštěna.

Neprojevili žádné zaváhání, když mě opakovaně odkláněli stranou nebo přicházeli zezadu a nutili mě se uklonit. Čím blíže jsem byl k bubnu, tím ochotněji mě naráželi, občas mi dokonce projeli mezi nohama.

Postupem času jsem také začal myslet na ponory s návnadou jako na rušné šťastné hodiny žraloků, trochu tapas nebo sashimi pro ně, a začal jsem se k nim cítit blíž, zvláště když jsem sledoval, jak Walter cvičí jejich uvádění do stavu tonické nehybnosti. , „hypnotický“ stav, do kterého mohou žraloky uvést zkušení potápěči, obvykle jemnou manipulací s tělem.

Z mého pohledu zblízka bylo srdcervoucí vidět, jaký dopad měl rybolov na tvory před mým fotoaparátem. Téměř každý žralok, kterého jsem v mělčině potkal, měl v tlamě háčky a zranění od infekcí způsobených rezavějícím kovem až po trvalé poškození čelistí.

Moje náklonnost ke žralokům začala před 15 lety, při potápění XNUMX mého otevřeného vodního kurzu v Thajsku. V té době byl Koh Tao známý svou velkou populací útesových žraloků, která nyní zmizela.

Jejich milost a síla mě fascinovaly, ale vždy jsem s nimi zacházel s úctou a respektem, což v podstatě znamenalo fyzickou vzdálenost.

V Aliwal Shoal se však vzdálenost mezi potápěčem a žraloky stává relativním pojmem a během mých posledních ponorů jsem tam skončil přímo s nimi poté, co mi Walter vysvětlil svůj způsob, jak uvést žraloka do tonické nehybnosti.

Při dvou následujících ponorech jsem dal Walterovi svůj fotoaparát a zaujal jeho místo u návnadového bubnu. Žraloka se mi nepodařilo uspat, jen dvěma z nich pohladil bříška, což vypadalo, že si to užívají.

Po druhém ponoru mi Walter řekl, že to, co mě viděl dělat, bylo docela neobvyklé, vezmeme-li v úvahu, že žraloci nebyli v transu, a svou analýzu dne zakončil slovy: „Myslím, že se jim líbil, ale neplač, když zítra tě kousnou." Dost bylo řečí, to byl konec mých tonicko-nehybných zkoušek.