Valkyrie jde na Shetlandy

JEŠTĚ JEDNOU JSME SE MĚLI PŘIPOJIT Hazel Weaver, Helen Hadley a posádka na palubě Valkyrie. Jejich domovským přístavem je Stromness na Orknejích, ale od června do konce srpna podnikají každoroční pouť na vzdálené Shetlandské ostrovy.
Když se s nimi potápěli ve Scapa Flow, řekli mi, jak úžasné a rozmanitější než Flow našli potápění na Shetlandách, takže nastal čas, abych to zjistil sám.
Nejjednodušší způsob, jak cestovat na Shetlandy, je letecky. Při mém předchozím pokusu letět na Orkneje přes Aberdeen udělaly British Airways chybu v postupu odbavení, což mělo za následek zmeškaný let a cestu trajektem. Tentokrát jsme se tedy odbavili na obě části letu od začátku.
Zástupce Logan Air na letišti v Aberdeenu si nás pamatoval z minulého roku a laskavě zajistil, že se již nebudou opakovat předchozí problémy. Jistě, o pár hodin později jsme přistáli v Sumburghu, i když s mírným zpožděním.
Zvládli jsme to – bohužel moje potápěčská souprava a souprava ostatních v naší skupině ne. A tam jsem si myslel, že to všechno jde tak dobře!
Byl to poslední let dne a ne zavazadla dorazí nejdříve následující den, takže nezbývalo nic jiného než zamířit do Lerwicku a nechat se nainstalovat na Valkýru. Chybějící zavazadla byl doručen druhý den ráno.
Vzhledem k tomu, že jsme tak daleko na severu, je změna teploty oproti teplejším podnebím jihovýchodní Anglie velmi patrná, stejně jako delší hodiny denního světla.
V polovině června se sotva setmělo, než opět vyjde slunce. Lerwick je ve skutečnosti blíže k polárnímu kruhu než k Edinburghu.
Prostorná přední paluba Valkyrie je místem, kde je nastavena a uložena veškerá potápěčská sada. Posádka se ujistila, že jsou splněny požadavky hostů na plyn, takže nezbývá nic jiného, ​​než poslouchat Hazelovy velmi podrobné a informativní potápěčské brífinky.
Vždy mě první ponor na cestě v severním Atlantiku trochu znepokojuje. Nejsem si jistý proč, kromě toho, že na temnou, někdy drsnou vodu je potřeba si trochu zvyknout.
První ponor byl na málo známém vraku zvaném Fraoh Ban, 16metrovém trauleru pro úhoře, který se údajně potopil asi za tři minuty v roce 1998. Navzdory rychlému potopení posádka unikla, stejně jako kapitán, který byl podle zdrojů nebyl to malý muž, ale podařilo se mu proniknout jedním z malých oken kormidelny. Úžasné, co dokáže adrenalin udělat.
Písečné mořské dno dělá okolní světlo lepší, než se očekávalo. Vrak leží na levé straně zcela nedotčený ve výšce 31 m – protože se tak rychle potopila, veškeré její vybavení, zejména v kormidelně, zůstává nedotčeno.
Jednou kuriozitou ponoru byly „uctívající platýse“. Pokud jemně poplácáte mořské dno, objeví se najednou spousta platýzů s prohnutými zády a vzhlíží k vám, jako by uctívali božstvo. Většina kapitánů tento vrak ignoruje, protože je poměrně malý. Více je zmást, je to skvělý ponor.

MILUJU JESKYNĚa jeden s názvem Fugla Hull (Ptačí díra) hned u Bressay by byl, jak jsme byli informováni, jak malebný, tak vzrušující.
Nezvykle nebyly vstupní a výstupní body stejné. Vchod ve tvaru L je asi 12 m a vede do velké komory s barevnými stěnami. Spousta jiřinkových sasanek a blennies byla důkazem.
Po prozkoumání komnaty se vrátíte průchodem, kterým jste vešli, a držte se zdi vpravo, dokud nebudete moci jít dál. V tomto okamžiku pomalu stoupáte k východu.
Vlny při pohledu zespodu prorážely něco, co vypadalo jako nemožně úzká a mělká mezera. Jak se však přibližujete, je zřejmé, že mezera je více než dost široká na to, abyste ji prošli.
Nyní v hloubce asi 2 m se zavážete a jste energicky uvedeni do výstupního kanálu, který je několik metrů dlouhý, a odstřelen do klidnějších vod a velmi pěkné mořské zahrady překypující životem. Tento ponor měl od všeho trochu.
Bohužel počasí nebylo moc příznivé a kapitán se rozhodl, že bude lepší zůstat kotvit v Lerwicku, než parit na sever od ostrovů. Jsou tam zajímavé vraky a ponory, ale mohla to být nepříjemná cesta.
To, jak všichni britskí potápěči vědí, je skutečností, a to ještě více na severu. Nemůžu říct, že jsem byl zklamaný, protože nemám moc rád rozbouřené moře. A protože máme posádku se skvělými místními znalostmi, neměli jsme pocit, že bychom o to přišli. Řekli nám, že „dole na jih“ je toho hodně k vidění a dělání.
Po balvanovém útesu zvaném Score Wall tedy následovalo pátrání po nezmapovaném vraku. Score Wall mi připadal trochu nudný, bylo tam málo k vidění, ale jen pár krabů a humrů.
Hledání vraku bylo zábavnější, ale dostal jsem se až sem, abych se ponořil přes řasu? Modlil jsem se, aby další ponory byly zábavnější.

KOTVENÍ V PŘÍSTAVU LERWICK umožnily velmi pohodlný spánek a čas na prozkoumání. Město bylo mnohem větší, než jsem si představoval, s eklektickým množstvím obchodů, restaurací a barů.
Po velmi dobré snídani na palubě jsme se čtvrtý den vydali potápět Gwladmenu, 67m parník postavený v roce 1878 a vážící 938 tun.
Převážela uhlí, když byla na kotvě zasažena ss Flora a umístěna pod vlek, ale asi za 15 minut se potopila. Posádka se dostala na břeh.
Gwladmena leží vzpřímeně ve výšce asi 38 m na bahnitém dně. Horní konstrukce byla zametena drátem, takže už není, a dřevěné paluby už dávno shnily, i když trup je relativně neporušený.
Spustili jsme brokovou šňůru uprostřed lodí a vydali se na příď. Neporušená přední paluba má velký otvor umožňující přístup dovnitř přídě. Při pohledu zvenčí, protože část ocelového plátování spadla z viditelné konstrukce přídě, vypadá dost zlověstně.
Směrem na záď se objeví parní stroj a za ním dva velké kotle neobvyklého designu, díky nimž je vrak ještě zajímavější.
Parní motory jsou fascinující a tato dvouválcová směs nezklame. Hned na zádi je k vidění také palubní dělo.
Vody mohou být v této hloubce tmavé, ale viditelnost byla vynikající. Gwladmena uklidnila mé dřívější obavy a během týdne se potopilo mnohem více vraků, ale nejpamátnější pro mě byla Glenisla.
Vzhledem k tomu, že se nachází na rušné lodní uličce, je třeba získat povolení od přístavního úřadu, který přiděluje časový úsek pro potápění – a to jen zdůrazňuje tajemnost vraku.