70 % světa je pod vodou, přičemž 80 % oceánu ještě nebylo prozkoumáno. Pravidelně nacházíme nové věci pod oceánem. Překvapivější však je, kolik veteránů, jako jsem já, se tam také ocitlo. Je to úplně nový svět tam dole, svět, kde se můžeme naučit vyrovnat se s duševním zdravím a fyzickými podmínkami; možná i najít klid.
Jmenuji se Jason a jsem Scuba Schools International (SSI) Instruktor Trenér, žijící na Velkém bariérovém útesu v Townsville v Austrálii. Když se ohlédnu zpět, tak bych nikdy nevěřil, že bych tady v dospělosti skončil. Pocházím ze silné vojenské rodiny, v 18 letech jsem vstoupil do australské armády a plně jsem očekával, že z toho udělám celoživotní kariéru.
Bohužel to bylo přerušeno 13 lety služby poté, co mě zranění z lékařského hlediska vynutilo z mé vysněné práce. Odchod z armády nebyl jen koncem mé kariéry; Ztratil jsem práci, přátele a smysl pro smysl. Jediné, co jsem měl, byla moje rodina a můj koníček potápění. Moje rodina ani můj koníček však nedokázali pochopit, čím procházím. Obojí brzy vystřídal alkohol a temné myšlenky, cokoliv, co otupilo ten pocit, který jsem měl.
Asi po roce jsem se rozhodl vrátit se k potápění a pokusit se znovu získat vášeň, kterou jsem kdysi cítil. Cítil jsem, jak se uvolňuji, když jsem plul pod vodou. Nic mě nemohlo zatížit.
To je klid potápění. Je to schopnost soustředit se na svůj dech a myslet na své okolí. Od té chvíle jsem se začal potápět pravidelněji a svůj koníček proměnil ve vášeň. Na druhé straně mi to přineslo pozitivnější zaměření do mého života. Méně jsem pil (protože alkohol a potápění se nemíchají) a spíše než sociální distancování v temnotě mého domu jsem se stýkal. Komunita přístrojového potápění mě podporuje a je velmi společenská, což mi pomohlo zvládnout další velkou překážku.
Pro mě potápění všechno změnilo. Při práci v místním potápěčském centru jsem se začal setkávat s dalšími místními veterány z celého mého okolí. Zejména jeden veterán na mě udělal velký dojem. Poprvé jsem ho potkal, když vešel do mého obchodu a zeptal se na potápění. Vypadal trochu drsně, páchl alkoholem a vypadal, jako by tam musel být. Povídali jsme si o našich podobných zkušenostech. Po dlouhém povídání si zarezervoval kurz potápění.
Po dni stráveném v bazénu jsem viděl, jak se usmívá. Následující den mi jeho partner zavolal, aby mi poděkoval za sezení u bazénu, protože se vrátil domů tak nadšený! Od té doby se z nás stali velmi dobří kamarádi, sdílíme spolu příběhy a životy. Později mi řekl, že večer předtím, než vešel do mého obchodu, ho jeho žena našla sedět ve vaně s nabitou brokovnicí v ústech. Vidět tak silného člověka přecházet z tohoto stavu mysli do člověka, kterým je dnes – je těžké to popsat. Je to tak šťastný, milující otec a manžel a jsem tak hrdý, že jsem jeho přítel. Je také jasnou připomínkou síly přístrojového potápění a toho, jak má potenciál být nástrojem při léčbě bolesti a PTSD.
Od té doby Remote Area Dive provozuje programy potápění pro současné i bývalé příslušníky armády. Prostřednictvím našich probíhajících programů jsme byli svědky toho, jak lidé prostřednictvím těchto programů prolomili cyklus zneužívání alkoholu a domácí izolace. Stali se pravidelnými potápěči; někteří dokonce postupují k instruktorům přístrojového potápění, kteří v tomto procesu mentorují další veterány.
Naším snem, naší vášní je zachránit život prostřednictvím potápění. Kdybychom dokázali zabránit všem sebevraždám veteránů, bylo by to úžasné. Ale víme, že nemůžeme. Co můžeme udělat, je dát každému veteránovi vědět, že jsme tu, abychom si promluvili. Jsme tu, abychom vám pomohli jakýmkoliv způsobem. Možná můžeme zabránit koloběhu sebevražd úvodem do potápění. Můžeme jim ukázat ten okamžik ticha a svobody. Nikdy nevíte, kdy to může být ta věc, která změní váš život k lepšímu.
Tento článek byl původně publikován v Scuba Diver ANZ #58.
Přihlaste se digitálně a čtěte další skvělé příběhy, jako je tento, odkudkoli na světě ve formátu vhodném pro mobily. Odkaz na článek
