AŽ před pěti lety se o úkol přijímat vrak ve Spojeném království dělilo 80 státních zaměstnanců.
Když se jejich práce spojily do jediné – mé – měl jsem pocit, jako by mi byl podán balík, který se na okrajích rozpadal.
Ale výhodou toho, že jsem jediným přijímačem vraku, je, že mohu sledovat konzistentní linii. A od té doby, co jsem to převzal, mohu s potěšením konstatovat, že úroveň hlášení vraků rok od roku neustále roste.
Historický vrak není obnovitelný zdroj a naše námořní dědictví musí být chráněno. Zdá se, že vrakoví potápěči jednají zodpovědněji než kdykoli předtím.
Systém hlášení však způsobuje určité zmatky – zejména, co přesně by se mělo hlásit. Veškerý majetek nalezený v moři nebo vyplavený na břeh z přílivové vody je ve vlastnictví někoho.
Zákon vyžaduje, aby nálezci hlásili všechny nálezy příjemci vraku, jakkoli se zdají nedůležité.
Vypátrám právoplatné vlastníky, abych jim dal šanci získat svůj majetek zpět.
Většina nevyzvednutých vraků patří Koruně a já se musím rozhodnout, jak s nimi naložím, a často je vracím nálezci místo odměny za záchranu.
Dbám na to, abych zabránil soukromé sbírce historických artefaktů nabízením nálezů k prodeji registrovaným muzeím, nejlépe v oblasti nálezu.
Mnoho nálezců daruje své nálezy a nehledá záchranu pro archeologický materiál.
Legitimní nálezci nemohou ztratit: buď si nemovitost ponechají, nebo obdrží čistý výtěžek z prodeje.
Tresty za neoznámení jsou však přísné: nálezce ztrácí právo na jakoukoli záchranu a může být pokutován až do výše 2500 za přestupek.
Je také povinen zaplatit majiteli dvojnásobek hodnoty nemovitosti!
Doufám, že jako součást naší iniciativy brzy spustíme pilotní program amnestie – podrobnosti se dozvíte v Diveru.
Ale pokud jste se mezitím zotavili a ještě jste mě nekontaktovali, udělejte to nyní – rád vám pomohu.